Jak poznáš hlupáka?

Včera jsem sdílela myšlenku o sítu a Sokratovi, a také o tom, že nejlepší, jak se bránit negativním myšlenkám, je myslet pozitivně.

Když domyslíme tu jednoduchost, pak můžeme jít i dál, napovím, v dnešní době mnoho lidí trpí depresemi. I zde lze s úspěchem pracovat sám na sobě. Ano, je to těžké a nepohodlné, daleko víc nepohodlné, než začít užívat léky. Ale jde to. Všechny myšlenky, které já, nebo mí kolegové sdílíme, nejsou vycucané z palce, ale jsou podložené prací našich kolegů z oboru. Existují rozhovory psychologů a mnoha dalších odborníků, na něž kdykoli ráda pošlu odkaz tomu, kdo bude chtít.

Včera mi také přišel do cesty citát:

„Hlupáka poznáš podle toho, že hodně mluví o věcech, které vůbec k životu nepotřebuje, a vyjadřuje se k věcem, na které se ho nikdo neptá.“ Platon

 No, někdy člověk ( rozumějte já :D ) mluví příliš, aby ukázal jak moc toho ví, aby se předvedl. Dnes a denně to vidím na sobě, ale i na jiných, kdo různě kde diskutují. A proč to?

Všimněte si prosím, jak se naše "hlava" / my říkáme "vědomí" / chová před jinými lidmi. Je to také těžké si připustit, ale vždycky se snaží, doslova jako cvičená opička, se předvádět. Čím víc a déle na sobě pracuju, tím víc to vidím. No jasně, poprvé jsem se zasekla a naštvala. Já přece nejsem žádná opička, co to je za řeči. No já nejsem, ale moje hlava, moje vědomí se tak prostě chová. A fakt, zjistila jsem, že nesmírně častokrát za den se zcela vychýlím, ze své normy, abych na někoho někde, nějak zapůsobila. Že se natřásám jako slepička / to bolelo, si připustit a určitě tam nebyla ta zdrobnělila / .

A že moje vědomí překrucuje, upravuje si po svém. Už když interpretuju něco, co jsem někde zaslechla, přídávám tam svoje. Jako bych byla herečka. To mi šlo vždycky moc dobře, maličkosti, historky, které byly "víc" ve vyprávění, než v realitě. Ale dodnes, když něco poslouchám a vnímám a pak někomu vyprávím, tak i když už si to hlídám, přesto, někdy i nechtíc, upravuju.

Do teď, jakmile vím, že po mně někdo něco bude číst, už se natřásám, i když jen u klávesnice. Musím se zastavit, uvědomit si to a pak se vrátit do normálu.

Píšu si deník, vlastně dva :-) Jeden o tom, která semínka kdy napěstovat, co kdy zasadit, jak hnojit a kdy rýt a prohnojovat záhonky, kdy odčervit kočku a takové praktické věci. 
A druhý, o čem přemýšlím, co mě napadá a jaké myšlenky mi chodí do hlavy. I ty nejpříšernější. Ty, které bych nikdy nikomu neřekla. Píšu tak nečitelně, že to přečtu jen já. Jako pojistku. Je to osvobozující pochopit, že to, co tam píšu, NENÍ MOJE. Protože kdyby bylo, musela bych se vrátit na začátek článku a řešit problematiku depresí.

A to je vlastně všechno, co z dnešního článku vyplývá? Ne všechno, co vám přijde do hlavy je vaše, to vaše chodí spíš formou intuice, odjinud, pocitu.

Je dobré psát si deník, je dobré pracovat na sledování myšlenek a jejich kontrole. Hlava překrucuje, dávejte pozor, mate nás naše vlastní vědomí.

A taky to, že teď je čas začít s touto prací na sobě, mnoho lidí cítí jakési volání - něco mají udělat, ale nevědí co. Tak na to mám báječný recept, stáhněte si knížku a čtěte.  Třeba právě Sensei ze Šambaly.

A protože je u nás doma krásná zíííma, tak ještě jednu zachumelenou, nemůžu si pomoct! To, co vidím, když jdu ráno do práce. Na samotě u lesa - vydržela bych tam věčnost, bez toho, abych jela do města.
Krásný den, Martina