Co víme o lidech, kteří jsou kolem nás?

 

Po videokonferenci Tvořivá společnost. Společně můžeme, která se konala 20.12.2020, jsem hodně přemýšlela o tom, jak donést ideu Tvořivé společnosti druhým lidem. Blížil se Štědrý den, takže jsem odcestovala na Moravu, za matkou a bratrem, abychom strávili Vánoce společně.

Během svátečních dní jsme s matkou rozebíraly různá témata a události roku. Většinou takové události, které nás netěší. Je to tak, že jsme zvyklí stáčet svou pozornost na to, co se nám nelíbí, stěžovat si, rozebírat různé události a hledat viníky, případně řešení. Naše pozornost se soustředí na problémy, a těch je v dnešní společnosti mnoho. Jsou spolu tak provázané, že nakonec při jejich "řešení" stejně zůstáváme jen u nespokojenosti, rezignace, pasivity a pocitu bezmoci: "Stejně nic nezměníme. Svět už je takový. Nějak to dopadne. Hlavně to nějak ustát." Nejsme zvyklí uvažovat opačně - jak bychom to vlastně chtěli mít? Co si vlastně přejeme? Jak by to mělo vypadat, abychom byli šťastní? V jaké společnosti bychom chtěli žít? Samo naše vědomí jako by se bránilo uvažovat tímto směrem. A přitom právě v těchto otázkách je klíč. 

Přednesla jsem myšlenky o soustředění pozornosti matce a hovor se tak stočil na Tvořivou společnost. Na ideu nového formátu, který nahradí starý, konzumní formát, v rámci kterého tyto stávající problémy vznikají. Matka chvíli poslouchala, a vzápětí se postavila do opozice. Jako by hájila spotřebitelský formát, s tím, že to tak vždycky bylo a vždycky bude. Války, hlad, vykořisťování, útlak - to vše tu vždy bylo a vždy bude. A jiné to být ani nemůže. Začala vyprávět o komunismu, jak se to nepovedlo, a že společnost, v níž není mocných, není možná, protože "to" vždycky musí někdo řídit. Lidé se nedokáží řídit sami. Je mezi námi spousta lidí, kteří nejsou dost chytří a vědomí na to, aby se mohli účastnit rozhodování o celé společnosti... Jak jsem ji poslouchala, došlo mi, že se brání, že má slova vnímá jako útok vůči sobě, svému chápání, vnímání světa. Má slova nebo můj způsob podání, vyvolala v mé matce neklid a odpor. A to je to poslední, co jsem si přála. Stáhla jsem se, mlčela a poslouchala o jejích životních zkušenostech, o době komunismu, o jejích rodičích. 

Mezitím jsme se přesunuly do obýváku, kde matka zapla televizi. Chvíli bylo ticho. Uvažovala jsem v sobě samé, proč má slova vnímá jako útok, když tu se rozpovídala o svém dětství. Už jsem nechtěla vůbec nic říct, protože si nepřeji spor, nechci vyvolávat zlobu. Mlčela jsem a naslouchala. A tu se před mým zrakem začaly odvíjet obrazy z jejího života. Dětství, Vánoce, rodinné tradice, zážitky se sestrami, vzpomínka na rok 1968, na to, jak do města vjely tanky a její otec před jejíma očima dostal mrtvici, na jeho nemoc, na to, jak vystoupil z komunistické strany, na finanční tíseň, se kterou se potýkali, na neuskutečněná přání, na její souboj se životem... 

Všechno jsem to slyšela už mnohokrát dříve, ale teprve nyní, když jsem se do toho vžila, jsem ji po celých těch letech začala opravdu chápat. Jako bych viděla její život, cítila její pocity, chápala, co ji formovalo, proč to tak bylo a jak se ona s tím vyrovnala. Najednou jsem rozuměla (do té míry, do jaké jsem toho byla schopná), z čeho, z jakých zážitků, hodnot, momentů a pochopení se skládá její život. Její život nebyl a není snadný. Je plný značně šokujících událostí, ke kterým jsem i já, v době své puberty, mnoho přispěla. Kdo je tento člověk, který teď sedí vedle mě? Jaký to ohromný vesmír! Jaká překrásná nádhera! Jaká síla! Jaká ohromně cenná bytost, která jde životem, získává své zkušenosti, zvládá úkoly, získává poznání! Vidím jen část jejího světa a mé vědomí je z toho všeho přišpendlené k podlaze a mlčí jako pěna, protože vidí, že nic neví a že nikdy nic nevědělo. 

Co vlastně víme o lidech, kteří jsou kolem nás?

Udělali jsme si o nich svůj obraz, ale je to skutečné?

Mlčela jsem a cítila soucit, respekt a ohromnou úctu k ženě, která seděla po mém boku. Ona byla, je a bude jedním ohromným vesmírem, který stále roste, zraje, rozvíjí se - svým tempem. Ona hledá a nachází. A vidím, že obě jsme samostatnými vesmíry, že obě máme zcela jiné zkušenosti se světem, jiné úkoly, jiné výzvy. Najednou přišlo pochopení, proč mě vychovávala právě tak, jak mě vychovávala. Vždyť ona mi předávala obrazy ze svého vesmíru! Předávala mi své zkušenosti i své strachy, protože věřila, že je to to jediné, co na světě existuje! Ona nemohla jinak. Dávala mi to nejcennější z toho, co v životě pochopila, abych já to měla jednodušší a žilo se mi lépe než jí. Dělala vždycky to nejlepší, čeho byla v danou chvíli schopna! Ona nevěděla, že můj vesmír je zcela jiný, že má cesta je jiná než ta její. Že si mám projít jinými zkušenostmi a najít svá vlastní poznání. Já obrazy z jejího vesmíru vždy odmítala a stejně tak ona ty moje. Vlastně jsem jí vždycky chtěla radit a něco jí předávat (stejně jako ona mně). Používaly jsme sílu své mysli na to, abychom tu druhou napravily a změnily - podle svého vlastního pochopení. A ta druhá to vnímala jako útok, samozřejmě, a bránila se. Chtěla jsem svou matku "zachránit" podle svého chápání a ona zase chtěla "zachránit" mě podle svého chápání. Tak proto jsme se nikdy nemohly opravdově setkat! Teď se tomu musím smát. Tolik let jsme si projevovaly nedůvěru a bojovaly spolu kvůli našim různým vesmírům :-) 

Nikdo nepotřebuje poradit, změnit ani přesvědčit. Všichni jsme si rovni, a jsme hodnotní jako Bytosti. Každý člověk má co dát a je schopen nalézat řešení, každý je potřebný. Právě takový, jaký je. Jen mu dopřát ten prostor...

Toto pochopení mě rozehřálo na srdci, protože jsem poznala nádhernou lásku mé matky, která se projevovala jejím vlastním způsobem. Celé roky! A já to neviděla. Nikdy před tím jsem to neviděla a necítila. Spatřila jsem její krásu a pocítila její nesmírnou hodnotu. A tu mě zalila taková ohromná láska! Láska, která mě zbavila všech slov, které by snad ještě chtěly býti vysloveny. Ta láska byla téměř hmatatelná, ohromná, přítomná... Takový klid a mír...

A takto mě idea Tvořivé společnosti, zcela nečekaným, zvláštním a jedinečným způsobem, přivedla ke spojení s mou matkou.

Naše vesmíry jsou různé. Když však ubereme kus sebe sama, abychom vytvořili prostor pro druhého, zjeví se Láska a spojí nás. To Láska je tím mostem, který spojí i zcela rozdílné světy. Jen Láska je schopna otevřít dveře tam, kde se zdají být stěny obzvláště pevné a nezničitelné.

Může se zdát, že jsem se šířením myšlenky Tvořivé společnosti neuspěla. Vždyť matka ji odmítla! Opravdu? Jakmile jsem stáhla své ego, Láska nás spojila - v malý fragment Tvořivé společnosti! V úctě, pochopení, klidu a míru.

Zcela jasně cítím, že jsem to já, kdo právě teď, v každém okamžiku vytváří Tvořivou společnost. Celé to začíná u mě, a nikde jinde. Je to má zodpovědnost, aby to tak bylo. To já sama jsem jedním z těch stavebních kamenů. To jedině mýma rukama se tato Tvořivá společnost vytváří. A Láska nás všechny spojuje do jediného Celku. Každý, kdo nevěřil slovům, uvidí, pocítí a zažije. A připojí se k tomu, co je krásné, harmonické a dobré. Protože proč? Protože je to pravdivé a skutečné. A příjemné! Protože to dává radost. Tvořivá společnost začíná Tady a Teď. 

Lenka